Zemřela překladatelka Alena Vlčková
Aktualizováno 2011-06-27
Překladatelství málo známé literatury není zaměstnáním, ale posláním. Proces začíná obvykle osamělým studiem vzdáleného jazyka a soukromým objevováním literárních hodnot v něm vytvořených, pokračuje nejistou nabídkou jejich zprostředkování a v optimálním případě bývá hlavním zadostiučiněním spíše jen tušené uznání čtenářské obce. Tento druh tvorby nutně vyžaduje velké zaujetí, ba lásku: takovou, jakou měla nedávno zesnulá překladatelka litevské literatury Alena Vlčková (14. 11. 1942 až 6. 6. 2011). Mezi českými překladateli více než šedesáti litevských knižních titulů od roku 1827 až dodnes vyniká její jméno vedle Vojtěcha Gaji a Radegasta Parolka.
V 70. a 80. letech představila romány Jonase Avyžiuse, Juozase Baltušise, Vytautase Bubnyse, Mykolase Sluckise a Sauliuse Šaltenise, v devadesátých letech pak kratší prózy Romualdase Granauskase a spolu s Jaroslavem Kabíčkem výbor z poezie Justinase Marcinkevičiuse. I pro tohoto "národního básníka" byl letošní rok poslední. Brzy po sametové revoluci Alena Vlčková šokovala čtenáře revue Střední Evropa (17/1990) překladem autobiografického svědectví o sovětských deportacích z pera Dalii Grinkevičiuteové Litevci na ostrovech v moři Laptěvů, memoárovou povahu měla i její poslední práce, vydaná letos pod názvem Okupanti, táhněte domů!Překladatelka a zároveň zkušená nakladatelská redaktorka podpořila výuku svých následovníků podnětným překladatelským seminářem na pražské filozofické fakultě a rovněž litevskou částí Slovníku pobaltských spisovatelů. Byla jedinou zástupkyní Litvy ve střídavě recesistickém a seriózním Baltském svazu, založeném v roce 1974 českými literárními estonisty v čele s Vladimírem Macurou, a pilně se účastnila jeho každoročních kongresů. Na demonstracích v letech 1990-1991 žádala s litevskou vlajkou v ruce uznání nezávislosti Pobaltí a při tehdejší soukromé návštěvě nejvyššího litevského představitele Vytautase Landsbergise byla snad jediným Čechem, který mu dokázal tlumočit nikoli z ruštiny, ale z jeho rodného jazyka, což mělo nanejvýš symbolický význam.
Milovanou Litvu navštěvovala každoročně, přátelé ji tu přezdívali "musu darbštuole", tedy "náš pracant", a litevský prezident jí udělil Řád velkoknížete Gediminase.
Dodejme, že přeložila také řadu německých kuchařek a sama uměla výborně vařit. Alena Vlčková bude citelně chybět nejen své rodině, svým přátelům a kolegům, ale celé české baltistice.
Pavel Štoll
