Novinky

V době, kdy si Česko připomíná 35. výročí sametové revoluce, vracejí se vzpomínky na tuto éru, stejně starou Baltskou cestu i na mladistvý idealismus, který tato hnutí poháněl. Hnutí, která zformovala naše země tehdy a která vrhají světlo na pokračující boj Ukrajiny za svobodu dnes.

Rolandas Kačinskas

Velvyslanec Litevské republiky v ČR

V době, kdy si Česko připomíná 35. výročí sametové revoluce, vracejí se vzpomínky na tuto éru, stejně starou Baltskou cestu i na mladistvý idealismus, který tato hnutí poháněl. Hnutí, která zformovala naše země tehdy a která vrhají světlo na pokračující boj Ukrajiny za svobodu dnes.

V 17 letech jsem byl dychtivým teenagerem v litevské Klaipédě, která žila svobodným probuzením naší země. Duch změny mě zasáhl v létě 1988 odezvou Jeffersonovy myšlenky, že „každá generace potřebuje vlastní revoluci“. Živě si vzpomínám na první litevské trikolóry na studentském festivalu Gaudeamus Baltic ve Vilniusu a jejích záběry v televizí – vlajky kdysi ukryté na půdách nyní zaplnily naše ulice jako symboly tiché revoluce, která odvážně vykročila na světlo. Od té chvíle jsem se zúčastnil každého shromáždění v Klaipédě a později ve Vilniusu, s nadějí a jako všichni Litevci dychtivě sledoval demokratické vlny šířící se střední a východní Evropou. Pokud uspěje jedna země, mohou uspět i ostatní – a stejně tak to platilo i naopak. Přesto bylo v prvních dnech zpráv z Československa málo.

Československo zaujímalo v litevském povědomí zvláštní místo. V živé paměti byl pražský rok 1968 – naděje rozdrcené pod sovětskými tanky, bolestný okamžik, o kterém se smělo jen šeptat. A odezva v roce 1972, kdy Litevec Romas Kalanta následoval příkladu Jana Palacha a vyvolal vlnu občanské neposlušnosti v celé Litvě. Pro Litevce bylo Československo také jednou z mála destinací, které jsme mohli příležitostně s cestovním povolením navštívit.

Na jaře roku 1989 jsem si poprvé četl jméno Československa v souvislosti s demokratickými protesty a zprávou, že Václav Havel byl uvězněn. Svaz litevských spisovatelů vyzval k jeho propuštění. Poté přicházely zprávy z Československa jen sporadicky: východní Němci proudili přes Prahu do Rakouska a davy lidí obléhaly západoněmecké velvyslanectví v Praze.

Mezitím v Litvě vrcholilo vlastní probuzení – Zpívající revoluce, – jejímž nejsilnějším symbolem byla Baltská cesta. Věděl jsem, že musím být u toho. Stál jsem na Baltské cestě, lidském řetězu táhnoucím se od Vilniusu přes Rigu až do Tallinnu, kde se téměř dva miliony lidí solidárně držely za ruce. Nebyla to jen symbolická řada, byl to pulzující proud předávané energie nesoucí naši společnou naději na svobodu. Byli jsme obyčejní lidé, ale ten den jsme věděli, že jsme součástí něčeho monumentálního.

Později, během své diplomatické kariéry, ať už jsem byl vyslán kamkoli, mě vždy zajímalo, jak se o Baltské cestě psalo v místních médiích. Vím, že kdybychom tehdy měli chytré telefony, Baltská cesta i Sametová revoluce by byly masivními trendy na sociálních sítích. Bohužel jsme tehdy mohli spoléhat pouze na zpravodajské kanály.

O tom, jak se o Baltské cestě psalo v Československu, nenacházím mnoho informací. Některé studie naznačují, že tehdejší československá vláda aktivně omezovala informace o dění v baltských zemích v naději, že zabrání podobnému demokratickému rozmachu ve vlastním regionu. V. Havel v rozhovoru 9. srpna 1989 přiznal litevskému novináři, že o litevském probuzení ví jen velmi málo kromě toho, co si mohl přečíst v zahraničním tisku. Povědomí o našem hnutí pomáhal šířit československý disident a Havlův souputník Alexandr Vondra, člen Charty 77. Po návštěvě Litvy v r. 1988 napsal, že byl ohromen projevem naší svobody – pokojnou demonstrací, která proběhla bez zásahu policie. Byl to nápadný kontrast stagnující, přísně kontrolované atmosféry Československa po-invazní éry.

Začátek sametové revoluce v Litvě vyvolalo velké nadšení, i když ji trochu zastínil pád Berlínské zdi. Viděli jsme v Praze přirozené spojence. První zahraniční návštěva tehdejší hlavy státu Vytautase Landsbergise se uskutečnila na Havlovo pozvání právě v Praze. Na formální uznání litevské nezávislosti Československem jsme museli čekat ještě 15 měsíců, ale první společné kroky v mezinárodní diplomacii znamenaly hodně.

Praha pro mě byla také jedním z prvních hlavních měst, které jsem měl možnost navštívit. V létě 1991, během mé první cesty na Západ, když jsem se vracel ze skautského tábora ve Francii, nemaje peněz nazbyt, strávil jsem noc na lavičce v pražském parku a k snídani jsem si ohříval na palivové tabletě francouzský armádní příděl. Netušil jsem, že v roce 2024 budu mít tu čest reprezentovat Litvu jako velvyslanec v Praze.

Dnes, jako členové EU a NATO, píší naše národy novou kapitolu společné historie, a ta sahá dál a hlouběji než kdykoli předtím. Při příležitosti 35. výročí je však důležité si uvědomit, že bez sametové revoluce a Baltské cesty by toto partnerství neexistovalo.

Nyní Ukrajina vyznává stejné hodnoty, za které jsme my, Litevci a Češi, před 35 lety bojovali: svobodu, sebeurčení a důstojnost. Ale na rozdíl od našich pokojných revolucí má ukrajinský boj daleko k sametu – je to krvavý boj o přežití. Po zhroucení sovětského impéria a jeho satelitních režimů jsou dnes Ukrajinci v tomto boji osamoceni.

Poučení je jasné: jen když budeme stát společně, jako před 35 lety, můžeme zajistit, že duch, který změnil Evropu, ubráni demokracii i pro budoucí generace.