Proslov velvyslance k příležitosti 150. výročí Ludvíka Očenáška

v tomto ročním období je obloha v naší zemi obzvláště jasná a všechny hvězdy se zdají být na dosah ruky. A tak lidé tradičně po náročném pracovním dni vycházeli ven a vhlíželi padající hvězdu. (Světla moderních měst možná tuto tradici změnila, ale znám lidi, kteří to stále dělají). Šance spatřit padající hvězdu je jedna ku milionu, přesto pokud šťastný divák svou hvězdu potká, víme, že je spojil osud.

V lidských vztazích tento efekt padající hvězdy také existuje, i když o něm málokdy přemýšlíme v souvislosti s historickým vývojem. Obvykle o historii uvažujeme ve smyslu obřích událostí, které mění směr našeho vývoje. Takovou událostí může být válka, jako je dnešní brutální a neoprávněná válka Ruska na Ukrajině.  Mohla by to být revoluce, jako studentské demonstrace a sametová revoluce v roce 1989.  Mohlo by to být velké prohlášení, jako Wilsonových 14 bodů nebo Schumanova deklarace.

Ale uvažujme o dějinách z hlediska jedince. Představme si, že my všichni jsme dějinami, které se právě vytváří. Každý z nás žijeme svůj každodenní život, děláme vlastní chyby a mezi těmi chybami se nám pravděpodobně podaří vytvořit něco dobrého pro ostatní. A tento kumulativní efekt našich životů, chyb a dobrých skutků tvoří tělo moderních dějin. A pak, o staletí později, někdo si náhodou vybere náš životní příběh a rozhodne se naše chyby a skutky vyprávět budoucím generacím. Okamžik, kdy se padající hvězda setká se svým divákem a osud je zpečetí.

Myslím, že přesně to se stalo našemu hrdinovi, Ludvíku Očenáškovi, jehož 150. výročí narození tu dnes slavíme. Byl to geniální vynálezce, který přispěl k rozvoji progresivních technologií, včetně raketové vědy. Prožil výjimečný život, který se už tehdy dostával na titulní stránky novin. Byl to skutečný vlastenec, který pomohl promovat myšlenku československé samostatnosti. Byl to on, kdo se na konci první světové války napojil na telegrafní linku mezi Vídní a Berlínem – právě na tomto místě, kde dnes stojíme – a předal zachycenou komunikaci československému odboji. Všechna tato fakta tu byla vždycky nabíledni, jen málokoho zajímala, a naše generace o tom nevěděla.

Je proto třeba ocenit paní starostku Renátu Zajíčkovou a tým Městské části Prahy 5 za jejich snahu přivést Očenáška opět na výsluní a učinit ho součástí naší budoucí historie. To, co Praha 5 odvedla, je úžasné. Nápad uspořádat dnešní večírek mohl patřit velvyslanci (čeho jiného jsou schopni). Ale paní starostka a její tým představili kampaň, do které se zapojily místní školy, seniorské organizace a mnoho dalších lidí a institucí, kteří několik měsíců společně pracovali na rekonstrukci života a činů Ludvíka Očenáška. A jejich energie a nadšení byly tak nezastavitelné, že dnes se i my – diplomatický sbor, členové Vlády, poslanci Parlamentu, a dokonce i 30 členů dechového orchestru litevského vojenského letectva – podílíme na aktu znovu-umístění Ludvíka Očenáška do našeho budoucího příběhu dějin.

Hvězda se konečně setkala se svým hrdinou.

Oslavme tuto noc dětským i seniorským uměním, hudbou a radujme se z vzájemné společnosti.

Přeji vám dnes večer příjemnou zábavu.